Jedeme - Porod očima muže

V průběhu čtvrtka měla Dana nepravidelné slabé kontrakce. Přes den ještě vtipkovala, že možná pojedeme. Tašku (vlastně několik tašek) do porodnice jsme měli sbalenou, složku s lékařskými zprávami, doklady a rodnými listy taky. Od všeho jsme si udělali pro jistotu kopie. V každé tašce jsme měli 2 lahvičky s vodou.

Večer jsme si šli lehnout, intenzita a frekvence stahů se stupňovala. Dana mě ujišťovala, že to nic není, že je to slabé a že můžeme v noci v klidu spát. Zkracující se interval ale vypovídal o opaku. Během stahů Dana měnila polohy, klekala si nebo vstávala a opírala se o nábytek.

Stahy byly v 8 minutovém intervalu, tak jsme šli do koupelny a sprchoval jsem Daně záda teplou vodou asi 30 minut. Jelikož se interval dále zkracoval, nejprve na 7 a posléze na 5 minut, oba jsme věděli, že je čas. Dana byla vystrašená a opakovala, že nepojede, že to ještě nemůže být. Snažil jsem se ji uklidňovat.

Zatímco se šla Dana obléknout, já jsem šel připravit svačinu s sebou, později jsem za ni byl rád. Zavolal jsem bráchovi, s kterým jsem byl dopředu domluven na odvozu. Mělo to tu výhodu, že jsem se nemusel o auto starat a mohl se věnovat jen své ženě. Pomalu jsme sešli s taškami do auta a vyzvedli bratra - řidiče. Zpětně víme, že jsme jeli na poslední chvíli. Interval 5 minut.

Dorazili jsme k Apolináři, vzali věci a šli do budovy a rovnou k příjmu porodního sálu. Bratr zatím čekal v autě na verdikt. Na příjmu si vzaly usměvavé sestry Danu do útrob sálu a mě zatím nechaly na chodbě. Za 5 minut mi ve dveřích přišla říct, že zůstáváme. Podal jsem jim tedy tašky a zavolal bratrovi, ať odjede. Nevzal jsem si k sobě vodu a automat na kafe nefungoval, na chodbě jsem setrval skoro do 03:00 a v tom vedru mi bylo dost mdlo.

Zavolali mě k porodnímu boxu. Dana vylezla na stůl, připojili ji na monitor a zavedli ji kanylu s fízákem. Dále už jsem ztrácel pojem o čase a intervalech, teplý vzduch a neznáme prostředí působilo omamně. Kolem Dany se střídaly hodné sestřičky a studentka, střídavě kontrolovaly otevření a monitor. Záhy pustily Daně vodu. To má za následek intenzivnější kontrakce. Dana měla již silné kontrakce, držela mě pevně za ruku a já dával střídavě pít jí i sobě. Sestry nás průběžně informovaly o tom, co se děje a jak to skvěle probíhá, což blahodárně působilo na mě a především na Danu. Myslím, že jsme oba velmi brzy poznali, že je v dobrých rukou.

Poté přišel doktor a zeptal se, zda chce epidurál. Na základě všech doporučení to Dana potvrdila. Během zavádění mě odvedli za plentu, kde jsem byl dlouhých 10 minut. Slyšel jsem jak doktor říká, ať se Dana nehýbe, jelikož po vpichu ucukla a to je nebezpečné. Myšlenkami jsem se od toho stolu nehnul.

Po zavedení epidurálu jako střihem ustaly bolesti, Daně trošku otrnulo. Klepaly se jí nohy, vypadalo to celkem hrozivě, ale je to běžné. Stále jsme čekali, že nás teď čekají hodiny na stole, ale zakrátko řekly sestry Daně, že má zkusit tlačit. Držel jsem ji pevně z ruku a díval se jí na hlavu, jen občas jsem zabrousil zrakem směrem k nahromaděnému personálu. Asi po dvou kontrakcích doprovozených tlačením začalo u nohou křičet naše miminko. To byl tak intenzivní pocit, že jsem neudržel emoce na uzdě. Dopředu jsem si nedokázal představit vůbec nic a to co bylo 9 měsíců v bříšku bylo najednou venku.

Dana se asi pod tím tlakem a překvapením z toho, jak to šlo snadno a asi v euforii tvářila nad věcí. Když mi sestry nabídly přestřihnutí pupečníku, nejprve jsem odmítl, ale Dana mi řekla, ať nebrečím a stříhám. Otřeného ho sestry na pár vteřin přiložily k mamince a pak odnesly k vážení. Mě vzaly sebou. Doktor se zatím staral o maminku.

Na váze mě sestra vybídla, ať se Edy dotýkám, že je můj. Vůbec jsem nevěděl, jak na to. Pak ho ještě změřily, zavinuly a daly mi ho do náruče. Odvedly mě zpět k mamince, u které jsem stál a choval Edu, zatímco doktoři dokončovali šití. Pak jsme ho za asistence sestry přiložili na chvíli k prsu.

Asi po 15 minutách sestřičky Edu odnesly. Maminku nechaly ještě asi hodinu a půl ležet na stole. Dával jsem ji napít. Během této doby jsme zažili ještě jeden porod v sousedním boxu, bylo nám té rodičky líto, protože to trvalo déle.

Pak Dana vstala ze stolu, sice zesláblá, ale po svých, a odešla do improvizovaného pokoje v dalším porodním boxu. Mě k ní posadili do ještě improvizovanějšího křesla, které mělo některé velmi neergonomické prvky. Jednu tyč pod stehny a dva trčící šrouby. Nakonec jsem na něm byl 10 hodin. Jelikož nám sháněl doktor pokoj, kde bych mohl s Danou zůstat přes noc, vše bylo komplikované a Edu jsme dlouho neměli. Ale stálo to za to. Teď je neděle, v porodnici jsem stále a všeho se mohu účastnit. Myslím, že je důležité, že jsem tu Daně a Edovi po ruce.

Musím poděkovat skvělému personálu porodního i poporodního oddělení. Jmenovitě pak naší porodní asistentce Lence K. Musím poděkovat za to, že to vše proběhlo tak snadno a musím poděkovat Daně, že to tak bravurně zvládla. A závěrem podotýkám, že ačkoliv jsem dopředu nebyl stoprocentně přesvědčený, že k porodu chci, jsem velmi rád, že jsem u toho mohl být!